Třetí říše kapitulovala, válka byla prohraná, Německo leželo v troskách, velká města byla v troskách. Pak následovala „denacifikace“ – a došlo k novému jazykovému „zmatení“: Nacisté prohráli válku – a Němci byli osvobozeni nacisty. Je pravda, že nacisté neměli co říkat. Přesněji: NSDAP už neměla co říkat. Řada nacistů se vrátila na vlivná místa ve Spolkové republice a také v NDR, píše v glose Max Erdinger na německém webu Jouwatch.

Američané byli nejvíce považováni za „osvoboditele“. To je divné. Určitě měli využití pro obzvlášť chytré nacisty – v USA. Jako význačný příklad by zde měl být zmíněn pouze Wernher von Braun. Deset tisíc dalších nacistů našlo po válce nový domov v USA a byli tam podporováni zhruba 20 miliony amerických dolarů z fondů sociálního zabezpečení. Z poraženého Německa bylo navíc staženo mnoho technického know–how, ať už z jakýchkoli oblastí. Chemie, strojírenství, zbrojní technologie – co si jen vzpomenete. Člověk si samozřejmě klade otázku, proč Američané přivezli do země lidi, ze kterých předtím „osvobodili“ Němce.

Pravděpodobně nešlo primárně o Němce a jejich „osvobození“, ale o připisování statusu osvoboditelů Američanům v Německu prostřednictvím vtipů o osvobození. Osvoboditel, osvobození, svoboda. To bylo to, co mělo být po válce spojeno s Američany: svoboda. bojovník za svobodu. Jen ti dobří. Po válce spojenci vážně uvažovali o realizaci Morgenthauova plánu, tedy o přeměně Německa na čistě zemědělskou společnost, aby Německo už nikdy nezačalo válku. Poté však byl realizován Marshallův plán na rekonstrukci Německa jako prosperujícího průmyslového národa. Proč? Protože nová válka byla hned za rohem, totiž studená válka mezi Sovětským svazem a USA. Západní Německo se mělo stát americkou základnou přímo na železné oponě. Bylo tedy lepší stát se dobrými přáteli se západními Němci a mít impozantní infrastrukturu. Koneckonců bylo dobré je využít jako „nového spojence“ během studené války – a „svoboda“ a „demokracie“ byly také přesvědčivými argumenty.

Měli ale Američané někdy problémy s fašisty a nacisty? Ne dříve, než v prosinci 1941 vstoupili do války. Pouze potom. Předtím mohli američtí nacisté snadno zaplnit celý stadion jako Madison Square Garden v New Yorku. I v Anglii byli zanícení obdivovatelé Hitlera. Nacističtí nebo ne, Američané prostě vyhráli válku v roce 1945. Na východě to byli Sověti. Střípky z osvobození vycházejí z velké části z osvobození koncentračních táborů. Koncentrační tábory byly – a to nelze zpochybňovat – barbarským důkazem gigantického narušení civilizace, gigantického zločinu proti lidskosti. Ale nejen koncentrační tábory, ale i lidový soud přinesly důkazy, že nacisté si lidského života příliš neváží. Takže osvobození nakonec? Třeba od barbarů? žádný? Náhodou jen nacisté?

Ve skutečnosti od 8. května 1945 nebyl nacista nikdy tak populární jako po celou dobu. Každý, kdo absolutně nesouhlasí se současnými narativy o požehnání multikulturní diverzity, „boji proti pravici“, boji proti „umělým klimatickým změnám“, boji proti tradiční rodině, multiplicitě pohlaví atd. – dnešek je "nějak nacistický". „Nacista“ je nyní užitečným nástrojem v rukou těch, kteří by rádi zamaskovali, že se sami usazují mnohem blíže „systematickému nacistovi“ – chápáno jako plod kolektivisty (vy nejste nic, vaši lidé jsou vším) – , než ti, kteří je očerňují pojmem „nacisté“ – a chtějí je tak vystřelit z tak chvályhodného „společenského diskurzu“.

Je rozdíl mezi tím, co si někdo myslí a co dělá. Nacisté se se svými činy stali zločinci. Nelze zpochybňovat, že činy předcházejí určitým myšlenkovým pochodům, ale domněnka, že každá myšlenka nacisty je hodna odsouzení jen proto, že je nacistická, je trochu dětinská. Tak to museli vidět i Američané, protože jinak by je technický vývoj, který nacisté vymysleli, tolik nezajímal.

Dokonce i dnes se zdá, že Američané mají málo skrupulí, pokud jde o nacisty, kteří by jim mohli být užiteční. V USA můžete být bez váhání nacistou, například Gary Lauck, kupodivu to tam skrývá pojem svoboda. A také můžete podpořit nacisty – například na Ukrajině. Skutečnost, že Kongres USA v roce 2018 rozhodl nedodávat zbraně Ukrajincům spojeným s „Azovem“, „Pravým sektorem“ nebo „Svobodovou stranou“, lze s jistotou chápat jako fíkový list. Všem bylo jasné, že jakmile byly zbraně doručeny, již je nelze oddělit. „Bojkotované“ pluky a jednotky byly nakonec integrovány do ukrajinské armády. Převratem na Majdanu v únoru 2014 Američané bezvýhradně pomohli nacistům dostat se k moci. Ti však 8. května 1945 „osvobodili“ Německo od nacistů.

Samozřejmě, že takový rozpor nezasáhl jen mě, ale i ostatní v německé politice a médiích. Ukrajinský banderismus byl „přehnaný problém“, říkalo se tehdy. Jsou tam nacisté, ale z vlády zmizeli a od té doby jsou okrajovým fenoménem – a bla–bla–bla. Nejsou tam okrajovým jevem, snad kromě parlamentu. V armádě a ve všech ostatních oblastech podřízených politice jsou Ukronacisté důležitým mocenským faktorem na Ukrajině. Stačí se podívat na armádní oslavy zimního slunovratu. Připomínaly původní nacistické události ve Třetí říši jako vejce k vejci. Wolfsangel, černé slunce – všude je můžete vidět. Runy SS „zdobí“ přilby nejenom bojovníků Ukro. A když si představíte, s jakou bezohledností Zelenskij, navzdory naprosté beznaději na vítězství, neustále hází mladé Ukrajince do mlýnku na maso, násilně je rekrutuje z univerzitních poslucháren, na ulici a také v jejich domovech – a to kvůli marné bitvě na frontě po částečném výcviku, tak to také připomíná hesla o vytrvalosti ve Třetí říši, v nichž si odpovědní dávno před koncem války uvědomili, že už není co získat.

Možná by se dalo říci: My Němci jsme byli „částečně osvobozeni“ 8. května 1945. nacisty samozřejmě, ale ne v tom smyslu, že výsledkem „osvobození“ byla svoboda. Po „osvobození“ přišla okupace. A Američané jsou jediní z bývalých spojenců, kteří dnes zcela bez ostychu dávají najevo, že se stále považují za okupanty. A že to tak mohou udržet. Kroky spolkové vlády jsou toho nejlepším důkazem. Podle mého názoru to není tak, že by spolková vláda německé zájmy zastupovat nechtěla, prostě nemůže. Musí poslouchat. Musí se podřídit těm, kterým se nyní musí řídit administrativa USA, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu. Britové, Francouzi, eurokracie. (Ne)oficiálně samozřejmě spolková vláda poslouchá americkou vládu. Ale v Bílém domě nebo v Kongresu není nikdo, kdo by se tam nedostal s enormními finančními náklady. Všichni musí vyjádřit svou vděčnost svým sponzorům a dárcům.

Pro nás Němce je však závislost na v podstatě „koupených“ politicích USA neúnosná, protože většina dnes žijících Němců se narodila dlouho po válce, vlastně se „narodila svobodná“, a protože to není ani trochu. je to pro ně důvod, aby si nechali americké příjemce příkazů dávat před nos jako „vlastní vládu“. Pokud jste se narodili po roce 1945, nemusíte se snášet s okupantem. A Američané, ze všech lidí, s jejich ústavou, by to pochopili jako první. Že je jim to očividně jedno, ukazuje i lživost fráze o „západních hodnotách“, které – těžko uvěřitelné – nyní hájí Ukronacisté pro všechny lidi. Ve skutečnosti samozřejmě nehájí vůbec žádné hodnoty, kromě materiálních hodnot v podobě tamních investic USA – ale nechají se upalovat za geopolitické zájmy Američanů. Aby si toho tak snadno nevšimli, povzbuzovali je od roku 2014 Američané v jejich rusofobním „patriotismu“.

Lze se jistě ptát, zda je pravda, že „kolektivní Západ“ stojí na straně Ukrajiny („Stojíme s Ukrajinou“), nebo zda to není spíše tak, že Ukrajina byla nejprve politicky a ekonomicky zlikvidována, takže Ukrajinci poté musí říci: „Stojíme se Západem“. Tedy přesněji: Ukrajina nestojí po boku Západu, ale je mu k dispozici – jako bojiště proti Rusku. A Němci, kteří byli údajně Američany 8. května 1945 „osvobozeni“ od nacistů, se nyní ocitají v nedůstojné pozici pomáhat Američanům při jejich podpoře od ukrajinských nacistů. Je to tak groteskní, že je tomu těžké uvěřit.